Stručná historie Obecné a měšťanské školy v Miličíně (včetně správního vývoje)

Na přelomu 14. a 15. století se farní školy nacházely ve většině českých měst i městeček. Školní výuka se zaměřovala především na výchovu budoucích duchovních a stávala se rovněž střediskem pěstování církevní hudby. První zmínky o miličínské škole se dochovaly z roku 1392, ze kterého pochází první zádušní odkaz týkající se školy a také nepřímý důkaz o existenci školy, resp. učitelského místa v Miličíně. Miličín byl v předhusitské době prosperujícím městečkem rožmberského dominia a významným střediskem farní správy, neboť tamější farář byl zároveň děkanem vltavského děkanátu. Při škole již v této době existoval i útulek pro chudé a přespolní žáky. Tento stav se zřejmě udržel v Miličíně i později, jak lze rekonstruovat na základě dalších odkazů z let 1408 a 1464.

Následkem husitských válek zůstalo množství far personálně neobsazeno, což patrně vedlo k snížení počtu škol. Teprve druhá polovina 16. století byla opět příznivá rozvoji nižšího školství. Elementární školy, od nichž se zhruba v této době vyčlenily vyspělejší městské latinské školy, omezovaly svou výuku pouze na trivium (čtení, psaní a počítání) a náboženství. Nepovinná výuka probíhala často ve velmi neutěšených podmínkách, vedle škol kantoři vyučovali i na farách, v hospodách či v soukromých prostorách. Učitelé se zpravidla opírali o chatrné vzdělání a bývali zcela závislí na vůli jednotlivých farářů, čemuž odpovídalo i jejich sociální postavení.

Další zmínky o miličínské škole pocházejí až z počátku 17. století. Podle tradice zachycené ve školní kronice probíhala výuka v samostatné dřevěné budově ve farní zahradě. První učitel, kterého známe jménem, Gabriel Doubek, působil v Miličíně v letech 1604-1605. Po jeho odchodu do školy v Netolicích se stal učitelem Adam Chotounský, který byl ještě téhož roku vystřídán Adamem Mirovským.

Doba pobělohorská vlastní strukturu a obsah učiva nižších škol zásadně nezměnila. Dalším učitelem, který podle údajů v miličínským matrikách ve škole působil zřejmě v letech 1651-1695, byl Matěj Valchář. Podle relace miličínského faráře z roku 1677 byla nedlouho před tímto rokem postavena nová školní budova, kterou popsal v roce 1740 farář Nerad: školní světnice byla prostorná, s pěti okny, učitel měl k dispozici velký stůl a dvě sesle (v této době působil ve škole již pomocník – nemáme však doklady o tom, že žáci byli rozděleni do dvou tříd), dvě byly ve třídě i tabule; kromě toho byl v budově umístěn byt pro učitele. Příjmy učitele na přelomu 17. a 18. století byly v Miličíně v porovnání s jinými místy regionu relativně vysoké a skládaly se z příjmů za církevní úkony, za službu městského písaře,

z příspěvků města a vrchnosti (peněžních i naturálních) a ze školného. Z obecních lesů dostával učitel pravidelný deputát dřeva, získal také rentu z pronájmu obecní louky. V letech 1696-1700 působil v Miličíně učitel František Jiljí Macek, později Jan Matěj Vachs (1708-1733). K roku 1725 je připomínán jako druhý učitel miličínský rodák Bernard Kavka, který se později stal primasem města. Definitivní potvrzení existence druhé třídy máme však až z roku 1764, kdy nástupce Vachsův Tobiáš Jan Musil (v Miličíně působil 1733-1772) získal jako pomocníka (učitele druhé třídy) svého syna Matěje.

Od konce padesátých let 18. století ovlivnily podobu českého školství reformy Marie Terezie (1740-1780). Centrem školských reforem se stala Studijní dvorská komise, ustanovená roku 1759, jíž byly podřízeny studijní zemské komise v jednotlivých částech monarchie. Vrchním organizátorem nižšího školství se stal zaháňský opat Jan Ignát Felbiger. Z jeho popudu byly ustanoveny školy trojího druhu (triviální, hlavní a normální). Zásady nového školského systému byly shrnuty do Všeobecného školního řádu vydaného 6. prosince roku 1774.

V duchu tereziánských reforem se nepochybně vyvíjela i triviální škola v Miličíně. Jádrem výuky bylo i nadále zvládnutí trivia a náboženství. Vyučovacím jazykem v miličínské škole byla čeština. Učitelé triviálních škol se na své povolání připravovali studiem na normálních školách. Vyučování náboženství bylo svěřeno výhradně kněžím. Místní farář byl rovněž pověřen celkovým dozorem nad školou. Pro děti od šesti do dvanácti let se školní docházka stala povinnou. Žáci z venkova starší dvanácti let mohli být v letních měsících školních povinností zproštěni. Mládež od třinácti do dvaceti let měla o nedělích docházet do školy na opakovací hodiny.

Na reformní úsilí své matky Marie Terezie navázal i císař Josef II. (1780-1790), jenž se pokusil vymanit elementární školství z vlivu církve. Vedle dosavadního církevního dozoru Josef II. ustanovil i kontrolní světské orgány. Od roku 1786 dohlíželi kromě duchovních na triviální školy i krajští komisaři. Sami kněží měli být nadále vyloučeni ze školní výuky. Vývoj školství v duchu osvícenských reforem pokračoval i během krátké vlády Josefova bratra Leopolda II. (1790-1792). Teprve po nástupu Františka II. na trůn (1792-1835) nastal konec reformních časů. Školství bylo pevně svázáno státním dozorem. Jeho účelem se stala výchova pracovitých a loajálních lidí. Do středu pozornosti se dostala výuka náboženství. Novým organizačním centrem školní výuky na státní úrovni se stala roku 1795 zřízená Opravná komise studijní. Vrcholem její revizní činnosti bylo vypracování nového školního řádu nazvaného Politické zřízení německých škol v c. k. německých dědičných zemích z roku 1806. Nový řád vstoupil do povědomí spíše pod zkráceným názvem Schulkodex. Schulkodex

stabilizoval školství v monarchii takřka na půl století. Vrchní dozor nad školami opět připadl duchovenstvu. Na jednotlivé triviální školy dohlíželi místní faráři. Do jejich kompetence spadal dozor nad mravním životem učitelů, způsobem vyučování či docházkou a způsobilostí žactva. Vlastní školní výuka se stále omezovala na nejnutnější trivium a náboženství. Povinná školní docházka i nadále platila pro děti mezi šestým a dvanáctým rokem.

V roce 1746 došlo v Miličíně k velkému požáru poloviny města, při němž vyhořel zámek, který nebyl nikdy obnoven, a 46 dalších domů včetně školy. Ačkoliv byla budova velmi poškozena, nebylo přistoupeno ke stavbě nové, byla pouze opravena a vyučováno v ní bylo až do roku 1774, kdy „učitel, boje se o život, když vše spadnutím hrozilo, jinde si najal byt“. Další rána postihla městečko v roce 1772, kdy podlehlo mnoho obyvatel morové nákaze, mezi nimi i oba učitelé, otec a syn Musilovi. Zdá se, že nedlouho potom (snad v roce 1774) bylo ukončeno vyučování v nebezpečně zchátralé škole, neboť další učitel František Novinský, který působil v Miličíně v letech 1772-1780, vyučoval pokoutně, je nazýván jako „kočující učitel“. Na počátku 80. let věnoval patron školy hrabě František z Khuenburka škole budovu bývalých koníren, která byla adaptována pro potřeby školní výuky – byly zřízeny dvě třídy a byty pro učitele.

Učitele působící v Miličíně v letech 1780-1811 neznáme jménem a nevíme ani, jakou formou výuka probíhala. Jistou stabilitu přinesl až nástup učitele Prokopa Hovorky v roce 1811, který působil na škole až do roku 1871. Ve školní kronice je charakterizován superlativy jako „horlivý učitel a znamenitý pěstitel hudby chrámové“, ostatně za jeho pedagogické úsilí mu byl udělen v roce 1861 po zemské školní inspekci řád – zlatý záslužný kříž s korunou.

Během revolučního roku 1848 se rozproudily diskuse o nutnosti revize nižšího školství. Rozvojem elementárního školství bylo pověřeno nově zřízené ministerstvo školství. Poté, co ústřední orgány stabilizovaly poměry v monarchii, byly veškeré opravné snahy potlačeny. Naopak již počátkem padesátých let devatenáctého století navázali představitelé rakouského státu kontakty s papežskou stolicí a připravovali úplné podřízení nižšího školství katolické církvi. Výsledky jednání byly shrnuty v konkordátu, jenž byl vyhlášen císařským patentem 5. listopadu 1855. Vrchní dozor nad nižším školstvím byl svěřen jednotlivým biskupstvím. V rukou církve se ocitla kompetence dosazovat a kontrolovat učitele na jednotlivých školách. Utužení svazku školy a katolické církve se odrazilo v povinnosti učitelů denně vodit děti do kostela. Školní učebnice byly podrobeny pečlivé kontrole, která z nich odstranila texty příčící se katolické církvi. Hmotné zabezpečení výuky zůstalo na bedrech státu. Jelikož výnos ministerstva školství z roku 1855 výslovně vyloučil vyučování

reálií ze školních osnov, zůstal obsah učiva omezen na trivium a náboženství. Školám se doporučovalo podle možností zřizovat ovocné sady a zahrady. Zásady obsažené v konkordátu ovlivnily podobu českého školství v letech 1855 až 1868. Symbolem potlačení svobodného rozvoje školství se stalo zrušení samostatného ministerstva v roce 1859. Řízení školských záležitostí se ujalo zvláštní oddělení společného ministerstva vnitra, vyučování a spravedlnosti.

Roku 1857 byla opravena školní budova. Ta ovšem již v té době nevyhovovala ani kapacitně, ani zdravotně, navíc její technický stav byl neutěšený. Tyto problémy ještě vzrostly po rozšíření školy na trojtřídní v roce 1863. Pro 3. třídu byla tehdy najata místnost v budově radnice. Školu na počátku 60. let navštěvovalo již 263 žáků z přiškolených osad: Miličín, Záhoří, Reksyně, Lažany, Žibkov, Střetužel a Horní Borek.

Velkým předělem ve vývoji školství v monarchii se stala série svobodomyslných zákonů a nařízení z konce šedesátých let 19. století. Změny, které umožnilo vydání liberální prosincové ústavy v roce 1867, směřovaly k celkovému uvolnění atmosféry na školách a jejich vymanění z církevního dohledu. Řízení školních reforem se ujalo opětovně zřízené samostatné ministerstvo. Poměr vztahu škol a církve upravil zákon č. 48/1868 ř.z., o postavení školy k církvi. Vrchní dozor nad celým školstvím přešel definitivně z rukou církve na stát. Vlastním dohledem na patřičných úrovních byly pověřeny zemské, okresní a místní školní rady. Miličín podléhal Okresní školní radě v Táboře. Povinností veřejných škol bylo vzdělávat všechny děti bez ohledu na jejich vyznání. K definitivnímu odvolání konkordátu došlo až dodatečně prostřednictvím dopisu císaře Františka Josefa I. z roku 1870. Základním školním zákonem upravujícím podobu nižšího školství v monarchii se stal zákon č. 62/1869 ř.z. – tzv. „květnový zákon“, který s drobnými korekcemi platil i po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918. Zákon nově ustanovil národní školu, která se dále dělila na školy obecné a měšťanské. Povinná školní docházka byla rozšířena na osm let a vztahovala se na děti od šestého do čtrnáctého roku. Roku 1883 však byly zavedeny úlevy po šesti letech vyučování pro děti, jež rodiče potřebovali na výpomoc v zemědělství.

K zásadním změnám došlo i v náplni vzdělání poskytovaného obecnými školami. Výuka náboženství, čtení, psaní, počítání a vyučovacího jazyka, byla doplněna o reálie z dějepisu, přírodopisu a zeměpisu, kreslení, dále o zpěv, ruční ženské práce (v Miličíně zahájila výuku ženských ručních prací učitelka Kateřina Pospíšilová na počátku roku 1873) a tělocvik (povinný pouze pro chlapce). Do kompetence zemské školní rady přináleželo, zda na obecné škole zavedla vedle vyučovacího jazyka i druhý zemský jazyk.

Největším problémem miličínské obecné školy byl havarijní stav školní budovy, který nebyl vyřešen ani za Hovorkových nástupců Raimunda Vacka (1871-1876) a Františka Vondráčka (1876-1891). Škola byla navíc v roce 1881 rozšířena na čtyřtřídní a v roce 1889 dokonce na pětitřídní s jednou paralelní pátou třídou. Prostory byly získávány pronájmem dalších místností v budově miličínské radnice.

Po odchodu F. Vondráčka na odpočinek se stal na dlouhou dobu řídícím učitelem Emanuel Švagr (1892-1919). V létě 1894 bylo konečně nařízeno Okresní školní radou v Táboře, aby Místní školní rada v Miličíně předložila plán a rozpočet pro stavbu nové školní budovy. Stará škola má být uzavřena a má být vyučováno provizorně v najatých místnostech. Po jistých komplikacích bylo konečně dne 25. 4. 1895 nalezeno vhodné místo na farním pozemku, o tři měsíce později byly předloženy plány, které vyhotovil František Klier z Tábora. Vítězem veřejné soutěže, která probíhala v listopadu 1896, se stal stavitel Josef Hromas z Neveklova, který stavbu zahájil v dubnu 1897 a dokončil s mírným zpožděním na konci srpna 1898. Stavba byla provedena celkovým nákladem 28 150 zlatých, mírně navýšeným oproti původnímu rozpočtu. Kolaudace budovy proběhla dne 6. 9. 1898.

Na přelomu století byla školní docházka velmi špatná vlivem několika epidemií různých nemocí. Pro chudé a přespolní žáky byla od školního roku 1902/1903 vařena polévka. V předválečných letech proběhlo několik vnitřních reorganizací školy – především byly spojeny obě páté třídy a čtvrtá třída byla rozdělena na dívčí a chlapeckou.

Počet dětí na počátku 90. let 19. století překročil 400 (nejvíce ve školním roce 1892/1893 – 414 žáků), poté pozvolna klesal, ale do počátku 1. světové války do školy docházelo vždy více než 300 žáků (nejméně 318 ve školním roce 1913/1914). V Miličíně je pozoruhodná velká migrace žáků – rozdíl mezi počtem na počátku a na konci školního roku činí někdy až několik desítek dětí.

Během let první světové války postihl české školství obecně velký nedostatek vyučujících, i když v Miličíně zřejmě nebyla výuka příliš omezena. Válečná realita zasáhla i do činnosti žáků, děti sbíraly papír, kov, kaučuk, textil či byliny pro strádající válečné hospodářství, dívky dále během ručních prací zhotovovaly oblečení pro vojáky. Učební texty, s nimiž žáci pracovali, byly podrobeny rozsáhlé revizi. Školní docházka trpěla vlivem četných nemocí a epidemií.

Československá republika po svém vzniku přejala původní rakouský systém školního vyučování ustanovený říšským zákonem v roce 1869. Správu školství nového státu organizovalo ministerstvo školství a národní osvěty, zřízené v listopadu roku 1918. Náplň školního vyučování na obecných a měšťanských školách upravil zákon č. 226/1922 Sb. - tzv.

„malý školní zákon“. Mezi povinné předměty na obecné škole patřily: náboženství, občanská nauka a výchova, čtení a psaní, vyučovací jazyk, počty s naukou o tvarech měřických, přírodopis, přírodozpyt, zeměpis a dějepis, kreslení, zpěv, ruční práce a tělesná výchova. Výuka cizích jazyků byla nepovinná. Obecně se školství snažilo vést žáky k demokratickým a republikánským ideálům nového státu.

Po Emanuelu Švagrovi, který byl dne 29. 12. 1915 jmenován čestným občanem Miličína, byl řídícím učitelem ustanoven Jan Smrčka (od 1. 8. 1919).

Významnou událostí v dějinách miličínského školství bylo v roce 1920 zřízení měšťanské školy, jejímž prvním ředitelem se stal Karel Svoboda, kterého však vzhledem k jeho funkci jako okresního inspektora školního okresu Pelhřimov a později Písek zastupoval Josef Švec. Josef Švec se stal zároveň ředitelem nově zřízené Lidové školy hospodářské v Miličíně. S ohledem na to byla zrušena pobočka 5. třídy obecné školy a v uvolněné místnosti probíhala výuka prvního ročníku měšťanské školy. Hned od roku 1921 bylo jednáno o přístavbě školní budovy. Ve školním roce 1922/1923 byla učebna pro třetí ročník měšťanské školy zřízena z bytu řídícího učitele, který se přestěhoval do vlastního domku. Roku 1924 byl zastupující ředitel Švec jmenován inspektorem lidových hospodářských škol a na jeho místo nastoupil Ludvík Traxler.

Obecná škola byla s platností od 1. 2. 1926 redukována na čtyřtřídní. Na konci dubna 1926 náhle zemřel řídící učitel Jan Smrčka a správa obecné i měšťanské školy byla od 1. května spojena. Od 1. 8. 1928 byl zatímní ředitel Ludvík Traxler jmenován definitivním. V této době na škole působilo osm učitelů (4 na OŠ, 4 na MŠ), společný byl učitel náboženství a učitelka ženských ručních prací. Významnou událostí byla návštěva Miličína prezidentem T. G. Masarykem 30. 6. 1929. Roku 1930 bylo založeno rodičovské sdružení, jehož základním úkolem bylo stravování přespolních a chudých žáků, tedy vaření polévek v zimním období a získávání prostředků na něj. Ve 30. letech byla několikrát otevřena prozatímní pobočka páté třídy obecné školy.

Na počátku roku 1936 předal nemocný ředitel Traxler správu školy nejstaršímu učiteli sboru Václavu Pavlíkovi a odjel na léčení do lázní Poděbrad. Od té doby až do své smrti 21. 3. 1937 se již ředitel do svého úřadu nevrátil. Po jeho smrti se ve vedení školy často střídali prozatímní ředitelé, vždy v mezidobí byl zástupcem jmenován Václav Pavlík. Václav Bárta byl jmenován ředitelem dne 1. 9. 1937, ovšem již 28. 10. 1938 odešel na dovolenou. 28. 2. 1939 se stal ředitelem Jan Tomášek.

Počet žáků obecné školy překračoval v letech první světové války i po ní 300. V souvislosti se zřízením měšťanské školy a redukcí školy na čtyřtřídní nastal rapidní pokles

ve školním roce 1920/1921 (o 35 žáků). Kvůli depopulačnímu trendu, patrnému v celém podblanickém regionu, počet dětí stále klesal – ve školním roce 1925/1926 počet žáků poprvé klesl pod 200 (na 169). V době bezprostředně před druhou světovou válkou školu navštěvovalo 186 žáků. Počet žáků měšťanské školy se pohyboval mezi 91 (ve školním roce 1920/1921) a 127 (1922/1923), ovšem průměrně navštěvovalo školu 100 žáků (kromě rapidního poklesu téměř na polovinu na počátku 30. let). Těsně před válkou ve školním roce 1938/1939 bylo zapsáno 138 dětí.

Po vzniku protektorátu nastal zásadní odklon od demokratických tendencí prvorepublikového školství. Protektorátní ministerstvo školství revidovalo školní texty a některé učebnice zakázalo úplně. Od podzimu roku 1939 byla zavedena povinná němčina na měšťanských školách a od školního roku 1940/41 i na školách obecných. Cílem okupační správy byla i zásadní redukce českého školství. Měšťanské školy se staly výběrovými a přijímaly nejvýše 40 % žáků obecných škol. Maximální počet žáků v jedné třídě vzrostl z původních 45 na 60. Ke konci války nastal rozklad školního systému a jednotlivé školy byly zabírány k vojenským účelům.

Od počátku prosince 1939 byla škola opět spravována prozatímně Václavem Pavlíkem, v období březen – září 1940 byl ředitel Bedřich Vopravil, od 12. 5. 1941 do konce školního roku Karel Kukla a konečně od školního roku 1941/1942 byl definitivním ředitelem Václav Pavlík.

Během válečných let byla zřízena (nejméně ve školním roce 1943/1944) prozatímní pátá třída na obecné škole. Při 1. třídě měšťanské školy byla hned v roce 1939/1940 zřízena pobočka, až byla škola o dva roky později rozšířena na čtyřtřídní.

Při událostech na počátku května 1945 se do bojů aktivně zapojili i ředitel školy Václav Pavlík a odborný učitel František Prokop, kteří oba padli. Vedením školy byl pověřen Eduard Tronner. Školní budova byla však zabrána pro ubytování sovětských jednotek, takže vyučování bylo obnoveno o několik týdnů později.

V červnu 1945 byly ustanoveny okresní školní výbory, jež navázaly na činnost za války zrušených okresních školních rad. Obdobně byla obnovena činnost místních školních rad. Novou podobu československého školství definoval zákon č. 95/1948 Sb., o úpravě jednotného školství. Povinná školní docházka byla prodloužena o jeden rok do patnácti let věku žáků. Dále zákon zavedl jednotnou školskou soustavu. Podle nového schématu děti od tří do šesti let navštěvovaly školu mateřskou, od šesti do jedenácti let školu prvního stupně (národní) a od jedenáctého do patnáctého roku školu druhého stupně (střední). Vládním nařízením č. 139/1949 Sb. zanikly okresní školní výbory a jejich agendu převzaly nově

zřízené referáty školství při okresních národních výborech. Miličín nadále spadal pod správu referátu školství při Okresním národním výboru Votice. Následný zákon č. 279/1949 Sb. ukončil činnost místních školních rad. Školský zákon z roku 1948 nahradil zákon č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů, který reformoval školství v duchu socialistického státu. Povinná školní docházka byla opětovně snížena na osm let a nadále ji zajišťovala osmiletá střední škola, případně prvních osm ročníků školy jedenáctileté.

Správou školy byl od školního roku 1945/1946 pověřen Jan Tomášek, který však dlouhodobě onemocněl a jeho funkci převzal od listopadu 1945 Josef Pokorný. Tomášek nastoupil znovu až 1. 7. 1946. Od školního roku 1945/1946 byl otevřen na několik let pokračující jednoletý učební kurz (v prvním roce jej navštěvovalo 13 žáků).Ve školním roce 1948/1949 byla opětně rozdělena správa obecné a měšťanské školy (sloučena byla po smrti řídícího učitele Smrčky v roce 1926). Národní škola byla organizována jako trojtřídní a její ředitelkou se stala Marie Hrušková-Pfeiferová, která byla ve školním roce 1950/1951 vystřídána Janem Přibylem. Konečně 1. 9. 1952 byla správa škol opět sloučena pod vedením Jana Tomáška, bývalý ředitel Přibyl byl jmenován zástupcem.

Školní obvod obecné školy na konci 40. let tvořily tyto obce a osady: Miličín, Záhoří a dvě samoty Hataš a Podmalovický mlýn, Lažany, Žibkov, Reksyně, Horní Borek se samotami, Dolní Borek, Třetužel se samotou Nuzov.

Újezd měšťanské školy ve stejné době byl tvořen těmito sídly: Miličín, Nasavrky, Hoštice, Mitrovice, Třetužel, Ješetice, Lažany, Reksyně, Žibkov, Petrovice, Nové Dvory (Horní i Dolní), Styrov, Vestec, Záhoří, Kahlovice.

Počet žáků obecné i měšťanské školy ve válečných letech i poté stále mírně klesal, i když stále překračoval číslo 100. Rapidně poklesl až na počátku 50. let, kdy po sloučení obou škol docházelo pouze 111 žáků.