OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Jak jistě mnozí Miličínští vědí, před pár týdny se po letech opět podařilo zrealizovat „pravý školní lyžák“. Jak tomu rozumět? V rámci výuky lyžování jsme děti neodvezli ráno na Monínec a v poledne zpět. Místo toho jsme odjeli do Černé v Pošumaví, ubytovali se, krmili se, každý den trávili pár hodin v autobuse, přes den sjížděli více či méně náročné sjezdovky a ve volných chvílích se věnovali zábavným aktivitám. Cílem nebylo jen naučit děti lyžovat, ale užít si společný čas.

A tak se stalo, že v neděli 16. února v půl druhé odpoledne 28 dětí zamávalo svým rodičům s tím, že se znova shledají v pátek po poledni. Cesta probíhala tak klidně, že jsme ji využili k proškolení žáků. Po příjezdu si děti vyložily věci do přidělených pokojů a vzápětí jsme vyrazili na procházku po okolí. Součástí výšlapu bylo i rozdělení dětí do čtyř skupin a různé zábavné aktivity, např. výběh kopce, přesun přes Oblast 51 žabími přískoky či hod kládou. Jistě si dovedete představit, jak moc byly děti nadšené, že jim organizujeme volný čas a nenecháme je bez dohledu. Nicméně s námi, dospělými, spolupracovaly. Následovala večeře a společné posezení v herně s další informační a herní vložkou. Poté jsme je nechali chvíli samotné a nakonec jsme vybrali mobily a instruovali je, aby spali. Požadavek to byl dobrý, ale v průměru to trvalo tak 2 hodiny, než jej splnily. V některých pokojích jsem dokonce vyprávěla pohádky na dobrou noc a ani to nepomohlo k okamžitému usnutí.

Avšak toto není deník, a tak budu pokračovat jinak. Ubytovaní jsme byli ve dvou- až pětilůžkových pokojích ve dvou vedle sebe ležících budovách hotelu Jestřábí. Pokud byl někdo hlučnější, sousední pokoje o tom hned věděly, a tak se děti učily trochu respektu … někdy stačilo jen jedno upozornění, ale většinou jsme je my, učitelé, navštívili hned několikrát s tím, že jsou slyšet.

Samozřejmě je nutné zmínit jídlo. Snídaně i večeře formou švédských stolů umožňovaly, aby se na talíři objevily párky, vařená vajíčka, šunka, sýr, máslo, marmeláda, med, housky, chléb či ovoce. Součástí zaplaceného balíčku byla i možnost z nabízené snídaně vytvořit oběd a vzít si ho s sebou na svah. Ten, kdo se nestyděl, si mohl vytvořit velký, i když studený oběd a svačinu na cestu domů. Večer jsme si dávali polévku a nakládali cokoliv, co bylo zrovna v dispozici. A tak kromě klasických chodů vznikaly různé kombinace, jako třeba knedlíky s kuřetem místo s gulášem a jako zákusek šišky s mákem apod. Nelze zapomenout na pitný režim. Pivo či víno sice k dispozici nebylo, ale čaj, káva, mléko, kakao a šťáva ano.

Po snídani, vybaveni svačinou i plným břichem, jsme v 8 ráno odjížděli na Hochficht. Tam na nás čekali dva instruktoři. Instruktor Pavel s p. učitelem Němečkem si vzal na starosti mírně pokročilé lyžaře, paní ředitelka pokročilé lyžaře a instruktorka Míša a já začátečníky. Obzvláště ve skupině u začátečníků bylo vidět obrovské zlepšení. Z nelyžařů se stali lyžaři schopní bezpečně sjet nejen modré, ale i červené sjezdovky. Poslední den se nám o zpestření postarala žákyně 9. třídy, která se rozhodla, že porazí strom svou vlastní hlavou. Naneštěstí ten strom tam rostl asi tak 20 let a hlava na jeho poražení nestačila. Naopak naštěstí žákyně měla na hlavě helmu, a tak kromě počátečního šoku, namožených svalů a celoodpoledního čekání v nemocnici se jí nic vážného nestalo. Děti tak na svahu zažily nejen různé počasí (slunečno, sníh, mlhu, vítr), ale zblízka pocítily, co vše se na lyžích může stát.

Ovšem ne každý den byl vhodný na lyžování. Kvůli počasí jsme úterý pojali jinak. Dopoledne bylo poměrně volné, poté následovala přednáška o lyžích, jejich výběru i údržbě a odpoledne jsme vyrazili do Frymburku. Podle zájmu buď do aquaparku, nebo na prohlídku podvodního světa. Náhradní program vyšel dobře, ale nás učitele lehce trápila myšlenka, že děti nejsou dostatečně unavené. Proto jsme při zpáteční cestě vystoupili už na začátku Černé a cca 2,5 km došli do hotelu pěšky. Přála bych vám vidět, jak se děti tvářily. Doslova skákaly nadšením.

Dalo by se říct, že to byla jedna z dalších aktivitek, kterými jsme žákům plnili volný čas a které tak milovali. Každý den alespoň hodinu, místo aby mohli být zalezlí na pokoji, museli být v přiřazených skupinách a společně plnit zadané úkoly. Díky tomu si někdy zazpívali, jindy skládali puzzle, řešili záludné otázky, běhali či hádali slova. A na spoustu aktivit ani nedošlo. Objektivně zhodnoceno, myslím, že ve volném čase je nejvíce bavil vlastní program a poslední večer vlastní diskotéka.

Na závěr bych chtěla jménem zúčastněných pedagogů poděkovat žákům, kteří se většinou chovali skvěle, rodičům, kteří nám svěřili své dítko či děti a důvěřovali, že je vrátíme v neporušeném stavu zpět, našemu řidiči Milanu Kofroňovi, jehož jízda byla excelentní, a Evě Isabele Mládkové, která výlet zařídila, přestože nakonec ze zdravotních důvodů nejela.

Iva Vančurová

Učitelka ZŠ Miličín

Foto naleznete na ZONERAMA